Někdy si na sobě i na druhých můžete všimnout, že když jsou na „duchovní cestě“, často se snaží zlepšit sebe sama. Je to však správný postup?
Ať už si to uvědomujeme nebo ne, snažíme se vylepšit právě to „já“, které se snažíme prokouknout.
Často se domníváme, že nejsme dost dobří, že se musíme stát lepšími. A většinou to děláme tak, že se pokoušíme změnit „špatné“ já na „dobré“ já. To vše je živeno myšlenkami jako: „Jakmile se zbavím této nejistoty, deprese nebo vzteku…“, „Jakmile budu produktivnější…“, „Jakmile přestanu ztrácet čas nedůležitými věcmi…“. Nebo: „Kdybych měl více energie…“, „Kdybych byl o něco inteligentnější, oblíbenější, přítomný…“ Je to nekonečný seznam.
Máme tendenci si myslet, že se nejprve musíme stát dokonalými, než uvidíme to naše pravé „já“. Ano, zlepšování sebe sama přináší na chvíli pozitivní pocity. Můžete mít pocit úspěchu, můžete zažít více relaxace, více energie, více jasnosti, lepší sebevědomí…
To ale obvykle netrvá dlouho. Je velmi únavné snažit se udržet vzhled toho dokonalého „já“. Také tyto dočasné dobré pocity ohledně „já“ a toho, čeho jste dosáhli, vám mohou způsobit, že se budete cítit lépe než lidé kolem vás. A to může přivodit pocity odloučení, spíše než spojení a jednoty.
Jaká je tedy cesta?
Jak to skutečně „nechat být“, odpoutat se a relaxovat? Nahlédnout skrze strukturu ega a „já“, které jsme si vysnili? Jak se spojíme s tím, kým skutečně jsme?
Všichni mudrci a duchovní učitelé nás vedou, abychom pracovali na pocitu „Já jsem“, což je odpověď na staletí starou otázku „Kdo jsem“? Odpověď na tuto otázku musí být pociťována uvnitř, a nikoli z přemýšlení mysli.
Je to naše esenciální bytí, které prosvítá skrze nás všechny, protože poznání a pociťovaný pocit, že „já jsem“, je zabarven jakoukoli ze specifických charakteristik našich myšlenek nebo pocitů. Pocit „já“, než k němu něco přidáme. Jakmile k tomu cokoli přidáme, stane se to opět popisem naší identity – „vysněného já“, které nakonec není tím, kým jsme.
Snažíme se tedy ztotožnit s tímto základním pocitem přítomnosti, bytí, který je zároveň nehybný, bdělý a vitálně živý… A je to stejné s každou zkušeností, ať už máme dobrý nebo špatný den, ať už se cítíme šťastní, smutní, naštvaní nebo se bojíme či jsme uvolnění. Ať už se pohybujeme všímavě nebo jsme na autopilotovi, ať poletujeme nebo děláme něco produktivního. Ať už meditujeme nebo se díváme na televizi… na tom nezáleží. Položte si otázku: Co je ve všem stejné?
Hledejte pocit bytí
Je to naše sdílené bytí, je to vědomí, že si to vše uvědomujeme, je to přítomnost. To, co vždy je, co se nikdy nemění a zůstává stejné, ať se děje cokoliv. To, co je stejné ve mně, tobě a každé cítící bytosti.
Takže raději než se snažit zlepšovat, usilovat, chtít nebo odmítat, zkusme si uvědomit pocit „já jsem“. Uvidíme, jak se naše životy vyvinou, když se s ním ztotožníme. Když se ztotožníme se základním pocitem přítomnosti, spíše než s naším egem, naší vysněnou identitou, která je závislá na minulosti.