Máte s partnerem více neshod, než je zdrávo, a přesto s ním zůstáváte? Rozcházíte se a zase to slepujete? Důvod k zamyšlení. Je to ještě zdravý vztah? Nepřináší vám víc trápení než radosti? Má vůbec smysl do něho investovat svoji energii? Posuďte sami, jak moc ve vašem případě bije na poplach.
Všichni víme, že platí staré dobré přísloví – ve dvou se to lépe táhne. Mít parťáka pro život, je fajn. Mít se o koho opřít. Když nastanou těžké chvíle, ve dvou si prostě poradíme určitě lépe, než kdybychom na to byli sami.
Je hezký i úplně obyčejný pocit, že na vás doma někdo čeká, třeba s uvařenou večeří. Partner nám dává jakýsi pocit jistoty a bezpečí. Ne vždy tomu tak ale v reálu je. Manžel, manželka, přítel, či přítelkyně, bezpodmínečně neznamená opora.
Snaha za každou cenu
Hodně záleží na tom, jakého jsme si vybrali partnera. Stejně jako může být milující, obětavý, starostlivý, pečující, spolehlivý, může i vysávat energii. Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že vám vlastně s ničím nepomůže, vlídného slova se od něho také nedočkáte a jedinou jistotou, co vám dává, jsou špinavé ponožky, které po vaší „drahé“ polovičce sbíráte po bytě.
Jen těžko byste hledali něco pozitivního. Přesto si v takové chvíli někteří řeknou – ale co – nebije mě, opilý domů přijde jen občas a už dva dny jsme se nepohádali, nějak to s ním vydržím. Je ale smyslem partnerského vztahu v něm za každou cenu „statečně, se zatnutými zuby, vydržet“?
Partnerství není soutěž ve statečnosti. Přesto se mnozí donekonečna dobrovolně trápí s někým, s kým nejsou šťastni. Strach ze samoty, často klamavý pocit, že bychom být sami nezvládli.
V nevyhovujícím vztahu dlouho zůstávala i pětačtyřicetiletá podnikatelka Tamara. „Byl moc hodný a obětavý, ale měla jsem pocit, že vysává moji energii,“ promluvila o svém expříteli. „Byl spíš introvertní, nemluvný, někdy přišel domů úplně bez nálady kvůli tahanicím o děti s bývalkou. I když jsme šli ven s přáteli, byl nezábavný a nudný. Vždy jsem to byla já, kdo musel udržovat konverzaci, bavit, povzbuzovat ho. Jsem veselé, energické povahy, upovídaná, a tak se to ode mě očekává. Často jsem ale unavená z mé náročné práce a role té věčně zábavné, pozitivně naladěné mě vyčerpávala. Navíc jsem se musela věnovat jeho dětem z prvního manželství, což mě také vysilovalo,“ vypráví Tamara.
Přesto se od něho nedokázala odpoutat. Několikrát měla prý sto chutí vztah ukončit, ale nedokázala to. Stýkala se s ním dál. Její stavy se zhoršovaly. Zkolabovala na totální psychické vyčerpání. Diagnóza – syndrom vyhoření. Teprve potom si uvědomila, že rozchod je nevyhnutelný.
Přišla úleva
„Chlapa už nechci. Samotné je mi líp. Konečně mám čas na sebe. A kamarádi na povyražení se najdou vždycky. Mám vlastní byt, auto, dovolené si zaplatím sama, co potřebuji, si zařídím. Když jsem chtěla jet s přítelem společně k moři, musela jsem mu to zaplatit. I auto si půjčoval mé,“ vidí to s odstupem času.
Osmatřicetiletá zlatnice Klára zase přiznala, že po večerech potajmu pláče. Manžel ji dlouhodobě podvádí s její již bývalou kamarádkou. Rozejít se s ním nemá odvahu.
Všude jsou problémy… Nikdo není dokonalý… V mém věku nikoho jiného už nepotkám… Máme společnou hypotéku… Toto jsou nejčastější výmluvy, proč neudělat radikální krok.
Nejen psycholog vám ale řekne, že takto uvažovat je chyba. Za pádný argument se nepovažují ani společné děti. Také trpí špatnou atmosférou v rodině. Více než dost důvodů, proč nezůstávat ve vztahu za každou cenu.