Ruská národní garda, známá také jako Rosgvardija, je vnitrostátní vojenská organizace v Ruské federaci, kterou založil v dubnu 2016 prezident Vladimir Putin. Je to jedna z největších vojenských organizací v Rusku se zhruba 340 000 vojáky. Nově dostane do své výzbroje těžkou techniku, což připomíná stav před pádem Sovětského svazu.
Rosgvardiji tvoří několik různých bezpečnostních a vnitrostátních silových struktur, včetně vnitrostátních vojsk Ministerstva vnitra, speciálních policejních jednotek (OMON) a bezpečnostních jednotek (SOBR). Jejím hlavním úkolem je ochrana veřejného pořádku, boj proti terorismu a extremismu a ochrana státních hranic.
Od svého založení v roce 2016 se Rosgvardija stala významným nástrojem pro udržení vnitřní stability v Rusku. Kritika na ní dlouhodobě padá za případy násilí a tvrdého zacházení, zejména během masových protestů. Její vznik lze ovšem prezentovat i jako krok k centralizaci a efektivitě bezpečnostních sil v zemi.
Rosgvardiju vede přímo prezident Ruské federace, což vede k dalším otázkám ohledně její role a vlivu na ruskou politiku. Její existenci a úlohu lze také vnímat jako součást širšího trendu militarizace společnosti a politiky v Ruské federaci.
Jak informoval ruský list Kommersant, prezident Putin schválil předchozí aktivitu tří poslanců Státní dumy ze strany Jednotné Rusko, Andreje Kartapolova, Vasilije Piskareva a Alexandra Chinštejna, dát Národní gardě Ruské federace právo mít ve výzbroji těžkou vojenskou techniku. Ve stávajícím zákoně se navrhuje nahradit pojem „zbraň“ (zařízení a předměty určené ke zničení živého nebo jiného cíle) pojmem „zbraně“ (soubor zbraní a technických prostředků jejich použití).
Šéf Rosgvardije Viktor Zolotov 27. června oznámil, že jeho oddělení bude mít brzy těžkou techniku včetně vlastních moderních tanků. O této otázce podle svých slov jednal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Neuvedl však přibližná data, kdy by jednotky měly zbraně obdržet.
Poté, co se tato informace provalila, se na kanálech Telegram objevily zprávy o možném převodu vybavení Wagnery skupiny do Rosgvardije. Alexander Chinštejn však tuto informaci popřel a objasnil, že vybavení pro potřeby oddělení organizace pořídí v rámci státního obranného příkazu.
Vzpomínky na Sovětský svaz
Vnitřní jednotky Ministerstva vnitra SSSR a poté Ruské federace obdržely tanky, OT, BVP a dělostřelectvo v roce 1989. Poté, během formování 100. operační divize vnitřních jednotek Ministerstva vnitra SSSR v Novočerkassku (Rostovská oblast) na základě rozpuštěné 14. tankové divize ozbrojených sil SSSR, do nové divize převedli vybavení jednoho z tankových pluků. Šlo o asi 100 tanků T-62 různých modifikací, z nichž následně v rámci 100. operační divize jednotek MV vytvořili tankový prapor.
Ministerstvo obrany zároveň předalo Ministerstvu vnitra více než 100 lehkých obojživelných tanků PT-76, na jejichž základě vznikly dva tankové prapory v rámci Vnitřních vojsk, jeden jako součást Samostatné motostřelecké divize zvláštního určení pojmenované po F. E. Dzeržinském v Balašichě u Moskvy a jeden v 8. samostatné operační brigádě v Nalčiku. Tanky T-62 100. divize a PT-76 8. brigády se pak zúčastnily první čečenské války v letech 1994 až 1996.
V roce 1998 došlo k jejich sloučení do nově vzniklého 93. mechanizovaného pluku 100. operační divize, dislokovaného v Kadamovskoje. Na začátku druhé čečenské války v roce 1999 měl 93. pluk 69 tanků T-62 a asi 50 tanků PT-76 a aktivně se účastnil bojů.
V roce 2004 lehké tanky PT-76 z výzbroje vnitřních jednotek definitivně vyřadili. V souvislosti s tím také rozpustili jejich prapory v rámci Dzeržinského ODONu a 93. mechanizovaného pluku 100. divize. Roku 2006 velení rozpustilo i 100. operační divizi a na jejím základě vytvořilo 50. samostatnou operační brigádu. Nakonec z vnitřních jednotek Ministerstva vnitra RF stáhli i tanky T-62 a převedli je pod Ministerstvo obrany. Mohly se tak stát součástí tankových jednotek 42. gardové motostřelecké divize dislokované v Čečensku.
Doba potíží
Vybavení vnitřních jednotek ministerstva vnitra tanky bylo tedy jedním z projevů „doby potíží“ přelomu 80. a 90. let. Návrat k této problematice ve vztahu k národní gardě je tak symptomatický. Z praktického hlediska je vznik a růst stavu paralelních armád s těžkými zbraněmi samozřejmě negativní. Ukazuje totiž na vážné problémy v oblasti národní bezpečnosti a vojenského rozvoje. Je zřejmé, že hlavním úkolem těchto armád a jejich těžkých zbraní je vytvářet protiváhu ostatním mocenským strukturám státu.
Pro ruské obyvatelstvo, které je hlavním cílem zájmů Rosgvardije, to zároveň nevěstí nic dobrého. Režim, který se s neúspěchy na Ukrajině a po šokujícím pochodu soukromé vojenské skupiny Wagner z Rostova na Donu až k branám Moskvy zdá být slabší než kdy dříve, reaguje jako každá podobná diktatura. Utáhne šrouby vyzbrojením věrných.
Vladimir Putin, který Rosgvardiji stvořil jako svou pretoriánskou gardu, se tak pomalu uzavírá v okruhu svých nejbližších. A my na Západě musíme sledovat, jakým směrem to v Rusku půjde dál.