Fotbal, jak ho známe dnes, je protkán taktikami, které nejsou zrovna vzorem sportovní etiky. Někteří tomu říkají „temné umění“ – hraniční způsoby, jak ovlivnit výsledek zápasu. Ačkoliv jsou tyto praktiky mezi fanoušky často terčem kritiky, pokud je používá jejich vlastní tým a vede to k vítězství, stávají se spíše tolerovanými. Tento paradox se opakuje v celém sportu a zdaleka není novinkou.
V 90. letech patřil John Beck, tehdejší trenér Cambridge United, mezi průkopníky těchto strategií. Jeho „Position of Maximum Opportunity“ (POMO), tedy strategie zaměřená na maximalizaci příležitostí skrze jednoduchou a přímou hru, byla tehdy účinná. Beck byl známý svými neortodoxními způsoby, jak znepříjemnit život soupeři. Například v horkých dnech přetápěl šatny soupeře na maximum, zatímco v zimě nechal vypnuté topení. Aby narušil plynulost hry, nechával rohy hřiště zasypané pískem, což brzdilo míč. A to je jen pár z jeho „triků“. Dnes by byl Beck označen za mistra „temného umění“ fotbalu.
Football fans have always put up with Dark Arts if it helps get the result | Max Rushden https://t.co/0sUpzluXEO
— Guardian sport (@guardian_sport) September 26, 2024
Není to nic nového
Zatímco mnoho z těchto taktik je vnímáno jako nesportovní, nejsou vůbec nové. V historii fotbalu, především v 70. a 80. letech, bylo běžné vidět tvrdé fauly, simulace a různé způsoby, jak ovlivnit rozhodčího. Dnes jsou některé z těchto praktik sofistikovanější, například zdržování hry či cílené vytváření situací, které vedou k prodlužování času, píše deník Guardian.
Současné fotbalové zápasy jsou často plné subtilních způsobů, jak zpomalit hru. Typickým příkladem je brankář, který po každém chycení míče upadne na zem, aby získal cenné sekundy. Tuto praktiku dnes ovládají například David Raya z Arsenalu nebo Nick Pope z Newcastlu. V době sociálních sítí jsou tyto způsoby okamžitě analyzovány a sdíleny, což z nich činí ještě větší terč kritiky.
Dvojí metr fanoušků
Je zajímavé, jak fanoušci tyto taktiky hodnotí. Pokud jejich tým díky „temnému umění“ vyhraje, jsou ochotni přimhouřit oči a přijmout je jako nutnou součást hry. Když však stejné praktiky používají soupeři, vnímají je jako nesportovní. Tento dvojí metr je běžný a ukazuje, že vítězství má v očích fanoušků často vyšší hodnotu než čistá hra.
Je vůbec možné hrát podle pravidel?
V konečném důsledku je otázkou, zda vůbec existuje tým, který hraje zcela podle pravidel, aniž by použil jakoukoli formu zdržování nebo taktické manipulace. Historie ukazuje, že takových týmů je velmi málo. Fotbal byl a je o strategii, ať už je její součástí důraz na fyzickou hru, nebo na psychologické hrátky se soupeřem a rozhodčím.