Ve výšinách přírodní rezervace Džabal Samhán balancuje nad propastí nejmenší z velkých kočkovitých šelem. Horská rezervace v jihoománské provincii Zufár se sice nachází nedaleko přístavního města Salála, je ale jako z jiného světa. Letní monzuny každý rok v působivé podívané promění poušť v záplavu zeleně a vodou zaplní vyschlá koryta řek i jezera. Hor se ale fenomén netýká. Rezervace zůstává suchá a nepřátelská – přitom právě tato oblast je domovem levharta arabského.
Z osmi žijících poddruhů levharta je ten arabský jeden z nejvzácnějších. Odhaduje se, že v přírodě žije méně než 200 dospělých jedinců, říká Urs Breitenmoser, spolupředseda skupiny specializované na kočkovité šelmy Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). I tento počet je ale nejistý. Data o těchto plachých tvorech, které mnohem častěji zaznamená fotopast než oko pozorovatele, lze získat jen s obtížemi.
Levharti kdysi žili po celém Arabském poloostrově, v současnosti se podle IUCN vyskytují jen v Ománu, Jemenu a Saúdské Arábii. Možná do jejich teritorií spadá i Izrael. V Saúdské Arábii ani Izraeli ho ale nikdo v nedávné době nespatřil. K prudkému úbytku levhartů arabských přispěl konflikt člověka s divokou přírodou, ztráta přirozeného prostředí a lov zvířat, které jsou levhartům kořistí.
Velké kočkovité šelmě proto hrozí vyhynutí. Na zajištění její budoucnosti pracují oddaní ochranáři přírody, kteří odmítají připustit, aby levharti v regionu sdíleli osud tamních lvů a gepardů.
V Ománu žije největší populace levhartů na arabských světě. V horských pásmech Džabal Samhán, Džabal Kará a Džabal Kamár v Zufáru žije okolo 50 dospělých jedinců, uvádí Hádíl Hikmaní z ománského státního úřadu pro životní prostředí. Největší jednolitá populace složená z 20 až 30 dospělých levhartů žije na rozloze 4500 kilometrů čtverečních v rezervaci Džabal Samhán.
„Jsou velmi plaší,“ říká Hikmaní, který naposledy viděl levharta naživo před dvěma lety. Teritorium šelmy může dosahovat rozlohy přes 150 kilometrů čtverečních a protože je v rezervaci sleduje jen 20 správců, zahlédnout levharta je vzácnost.
„Jediný způsob, jak tato zvířata studovat, je pomocí technologie, ať už jde o fotopast nebo odběr genetických vzorků (často z trusu),“ uvádí ochranář.
Ománští pastevci v minulosti levharty trávili, stříleli nebo je chytali do pastí, aby ochránili svůj dobytek. Zabití levharta nebo zvířete, kterými se živí, jako je například přímorožec arabský nebo gazela obecná, je v Ománu nelegální od roku 1976.
V současnosti je Omán ohledně ochrany levhartů arabských v průkopnické pozici. V roce 2014 tamní vláda spustila program, který farmářům kompenzuje dobytek, který padl levhartům za oběť. Strategie je to účinná, říká Hikmaní. Více se ale možná osvědčili osvětové programy, které mají změnit způsob, jakým lidé na levharty nahlížejí.
„Nechceme lidi trestat. Chceme s nimi na ochraně tohoto zvířete spolupracovat,“ dodal Hikmaní.
Ochranář je sám živoucím příkladem mezigeneračního posunu v názoru na ochranu přírody. Jeho otec je jedním z mála lidí, kteří v okolí Džabal Samhán stále pasou velbloudy. „Před 40 lety by neváhal levharta zastřelit. Teď jeho syn vede jedinou levhartí iniciativu,“ vysvětluje ochranář přírody v důchodu a někdejší poradce pro záležitosti životního prostředí v Maskatu Andrew Spalton.
V kontextu levharta arabského se dá opatrně hovořit o úspěchu. Populace, ačkoliv malá, je v podstatě stabilní a vykazuje znaky rozšiřování teritoria. Do Zufáru se vrací i potenciální kořist jako kozorožci a gazely. Hikmaní ale upozorňuje, že zajistit druhu budoucnost si vyžádá ještě hodně práce.