Nejnáročnější trasy výletních lodí na světě

Navigace na kolosální lodi není za žádných podmínek lehká práce. Jsou ale určité trasy, jako například Suezský průplav nebo větrné vodní cesty na Aljašce lemované ledovcem, které jsou obzvláště náročné.

Andy Winbow, hlavní námořník, který řídí plavidla po celém světě, uvedl pro CNN, že složitější trasy se často vyznačují „nepříznivými povětrnostními podmínkami, nedostatkem prostoru pro manévrování kvůli přírodním nebezpečím a nedostatkem navigačních pomůcek“.

Tyto faktory ovlivní každé plavidlo, ale vícepodlažní výletní lodě mají díky své velikosti často mnohem větší problémy.

„Čím vyšší loď, tím větší vítr,“ říká David Pembridge. Pembridge je bývalý kapitán výletní lodi, který po desetiletí pracoval na lodích provozovaných společnostmi P&O Cruises a Princess Cruises. Když do vysokých lodí naráží vítr, jsou náchylné k „uklouznutí“. To je termín používaný k popisu lodi, která je odfouknuta do strany. Aby se zabránilo tomuto efektu, musí být loď řízena pod úhlem.

Takový manévr je extra složitý při proplouvání vodních cest jako je Suezský či Panamský průplav. V těchto úzkých kanálech by se lodě také měly vyhýbat nárazům do stěn kanálu. “Pokud projíždějí rychle, způsobují erozi břehů, kvůli které se část písku ze stran dostává do středu kanálu, což není dobré, protože to snižuje hloubku kanálu a vytváří mělčinu,“ vysvětluje Pembridge.

Suezský a Panamský průplav. Každý je jiný, oba jsou výzvou

Tam, kde je Panamský průplav z velké části ohraničen lesy a vegetací, je Suez lemován plochou pouští. To znamená, že je zde potenciál pro špatnou viditelnost způsobenou písečnými bouřemi.

Ale zatímco 193 km dlouhý Suez je z velké části rovný, zhruba 80 km dlouhý Panamský průplav se klikatí mezi ostrovy. To přidává výzvě další rozměr.

„Je to jiný druh obtížnosti, ale stále to vyžaduje poměrně intenzivní soustředění,“ vysvětluje Pembridge.

Lodě v Panamském průplavu musí také proplout třemi různými sadami plavebních komor. V posledních letech byla zdymadla rozšířena, aby lépe vyhovovala větším lodím. Ale když Pembridge pravidelně plul po trase, jeho plavidlo dělilo od stěn zdymadla jen pár stop.

V Panamě mechanické lokomotivy pomáhají táhnout výletní lodě plavebními komorami, zatímco ve zvláště úzkých úsecích Suezu pomáhají remorkéry navádět větší lodě.

Role místního námořního pilota

Všem plavidlům operujícím v Suezu a Panamě pomáhají místní námořníci.

Jsou známí jako námořní piloti, nastupují na loď na začátku kanálu a spolupracují s posádkou na palubě, aby zajistili bezpečný průjezd. Suezský a Panamský průplav jsou oba „povinné oblasti pilotáže“, což znamená, že námořní piloti nejsou volitelní, ale jsou vyžadováni zákonem.

„Pilot musí ze zákona řídit směr a rychlost plavidla. Ale zároveň je to velitel plavidla, kdo má vždy odpovědnost za bezpečnou plavbu.“ Takže ne vždy je jejich vztah úplně hladký. V některých oblastech je role pilota méně klíčová a nemusí to být nutně zákonný požadavek. Ale v náročnějších přístavech a vodních cestách, jako je Suez a Panama nebo vodní cesty kolem Aljašky, je jejich role zásadní.

Více o roli námořního pilota objasňuje John Herring z jihovýchodu Aljašky. „Za prvé poskytujeme místní znalosti o nebezpečích na trase, přílivech a proudech, počasí, koncentraci mořského života,“ vysvětluje. „Za druhé, tím, že jsme nezávislí na lodi, přinášíme objektivní rozhodování, které nepodléhá ekonomickým tlakům lodního plánu. Kapitáni jsou experti na své vlastní lodě a my jsme experti na aljašské vody.“

Jihovýchodní Aljaška je povinná pilotážní oblast, částečně proto, že je náchylná k silným větrům a proudům. A také kvůli jejímu mořskému ekosystému.

„Pobřežní vody Aljašky jsou požehnány množstvím mořských savců,“ říká Herring. „Sledování velryb je oblíbenou zábavou cestujících, ale vyžaduje neustálou ostražitost na lodi, aby nedošlo k příliš blízkému setkání.“ To samé platí o ledovcích.

Hloubka vody a místní topografie

Lodě plující kolem Aljašky se také musí potýkat s proměnlivou hloubkou vody. V mělkých vodních kanálech se musí pohybovat pomalu, aby se zabránilo vytvoření nízkotlaké zóny pod plavidlem, která by mohla způsobit, že loď klesne na mořské dno.

„Lodě si mohou „dřepnout“, pokud cestují příliš rychle, a proto nemají pod kýlem dostatečný prostor,“ vysvětluje mistr námořník Andy Winbow.

Výletní trasy kolem norských fjordů nebo kanálů Chile také zahrnují občasné plavby mělkými vodami. Jiné trasy výletních lodí představují problémy, protože jejich topografie se neustále mění.

Pembridge uvádí příklad řeky Amazonky, jejímiž úseky se někdy proplouvá na jihoamerických plavbách.

„Dno Amazonky se neustále pohybuje, takže na námořní mapě vidíte ostrov, a když se tam dostanete, ostrov tam nebude, přesune se někam jinam,“ vysvětluje. „Pak to velmi závisí na pilotech. Místní piloti jsou lidé, kteří řeku znají a vědí, jak se mění.“