Ale situace se zhoršovala. Iveta se po čase pokusila o radikální změnu životního stylu. Najala si terapeuta, přestala pít, kouřit a začala meditovat. Hoidekr si však vzpomíná, že její náhlá proměna měla stinnou stránku: „Našla si terapeuta, pořád meditovala, jedla klíčky a najednou byla zdravá, nepila, nekouřila a moralizovala i nás. (…) Ale co teď? Vůbec si nepamatovala, co napáchala během svého deliria. Manažer Martin byl za úplného blba, protože ji neuměl prodat.“
Hoidekr nakonec dospěl k rozhodnutí ukončit jejich spolupráci. „Musel jsem vzít víc směn v práci za barem, abych dohnal vše, co jsem kvůli Ivetě zameškal. (…) Celou situaci jsem neustál a zavolal z práce Jarkovi Šimkovi, že moji lidé už s Ivetou dělat nechtějí a já už také nemám síly. (…) Ivetě jsem napsal e-mail, že končím a nemám sílu už dále vedle ní stát na jevišti.“
Tento příběh ukazuje složitost lidských vztahů a nepředvídatelnost osudů.
Iveta Bartošová zůstává ikonickým symbolem silných emocí a nečekaných zvratů, které bohužel nezahrnovaly jen úspěchy, ale také hluboké osobní problémy.
