Francouzské děti prý neházejí jídlem. V klidu snědí vše, co jim přistane na talíři. Jejich rodiče mezitím sedí vedle, usrkávají víno a vypadají naprosto v pohodě. Žádné scény, žádné “já chci hranolky”, žádné iPady na stole. Zní to jako sci-fi? Trochu jo. Ale něco na tom jejich přístupu vážně funguje.
Francouzi totiž neřeší každé pípnutí dítěte. Když něco řeknou, tak to platí. „Ne“ je prostě „ne“. Bez sáhodlouhého vysvětlování a dohadování. Děti se učí, že svět má hranice – a že máma nebo táta nejsou vyjednavači OSN.
Další věc? Samostatnost. Děti se učí zvládat věci samy. A rodiče je nechají. Takže když si potomek zrovna zkouší zapnout bundu nebo navléct ponožky, nikdo mu nevytrhne věci z ruky s tím, že to přece zvládne rychleji. Nezvládne to hned – ale o to právě nejde. I malý neúspěch učí trpělivosti a posouvá dál.
Francouzi taky dávají velký důraz na jídlo. „Mealtimes“ jsou rituál. Děti jedí to, co dospělí. U stolu. Bez cirkusů. Nikdo nevaří tři jídla a neloví kuře po koberci. Jídlo je společný čas, ne bitevní pole.
A co je možná nejvíc osvěžující? Francouzští rodiče se neztrácejí v roli “full-time rodiče”. Mají svoje zájmy, čas na sebe, randí s partnerem, vídají se s přáteli. A víš co? Nikdo je za to neodsuzuje. Děti z toho naopak těží – chápou, že rodič není jen “ten, co slouží”, ale taky člověk se svým životem.
Francouzské rodičovství není o dokonalosti. Spíš o klidu, důvěře a zdravých hranicích. A i když se to možná nedá úplně překlopit do našeho chaosu, pár věcí bychom si od nich určitě mohli půjčit. Třeba tu schopnost říct si: “Hele, všechno nemusím zvládnout hned. A teď si dám kafe.” Nebo víno. V klidu. Bez výčitek.
