Lidé si dnes připomínají lidské i zvířecí nebožtíky. Ne vždy tomu tak ale bylo. Autor a fotograf Paul Koudounaris se věnoval studiu smrti celý život, hřbitovy ho však nikdy nezajímaly. Právě ty zvířecí to ovšem změnily a inspirovaly ho k vydání knihy. V ní popisuje i historii „zoologických nekropolí“. Napsal o tom Euronews.
Koudounarise zajímalo téma smrti celý život, hřbitovy však opomíjel. Jednoho dne navštívil zvířecí hřbitov Pet Heaven na předměstí Los Angeles. To změnilo všechno. „Nakonec jsem tam strávil celý den,“ vzpomínal muž. „Byl jsem tak neuvěřitelně dojatý.“
Popsal serveru Euronews, jak se liší vzpomínání na mrtvé lidi a zvířata. „Platí tady úplně jiná pravidla, podle kterých na mrtvé vzpomínáme. Ta komunikace byla mnohem přímější a čistší,“ vysvětlil Koudounarise. Tak začala jeho jedenáctiletá posedlost.
"It was like all the rules that normally govern the way we interact with the dead had been suspended."
— Euronews Culture (@euronewsculture) October 31, 2024
A new book by author and photographer Paul Koudounaris explores the endearing and enigmatic ways we memorialise our lost animals. ⤵️ https://t.co/GJlzlPmyFv
Ta vyvrcholila vydáním knihy Věrni až do smrti – hřbitovy domácích mazlíčků, zvířecí hroby a věčná oddanost. Autor v ní popisuje své zážitky z návštěv desítek zvířecích hřbitovů po celém světě a doplňuje je o nádherné fotografie.
Zabývá v něm různými kulturními zvyklostmi a vnímáním smrti zvířat a jejich památky. Od ručně malovaných portrétů na náhrobcích až po ohromující velkolepost soch v životní velikosti a historických mauzoleí, každá stránka vzdává hold našemu jedinečnému poutu se zvířaty.
Když zemře kousek z vás
„Když zemře domácí mazlíček, je to jiný zážitek, než když zemře člověk,“ tvrdí autor. „Je to jako by zemřel kousek vás samotných, který už nikdy nezískáte zpět. Pokud jde o zvířata v západní kultuře, nemáme vybudovaný proces loučení tak, jako je tomu u lidí.“
Úplně první hřbitov domácích mazlíčků vznikl v roce 1881 v londýnském Hyde Parku po smrti maltézského psíka jménem Cherry. Jeho rodina se spřátelila s místním hlídačem Winbridgem, který souhlasil s tím, že zde psíka pohřbí.
Zvěsti o tomto velkorysém činu se rychle roznesly a Winbridge dostal mnoho žádostí o zvířecí pohřby. Tohle řešení bylo považováno za revoluční změnu v nakládání s mrtvými zvířaty. Ve viktoriánském období totiž bylo truchlení nad mrtvými zvířaty tabu.
Většina obyvatel měst byla nucena vyhazovat mrtvé domácí mazlíčky do řek nebo odpadkových košů. Někdy byla mrtvá zvířata polévána chemikáliemi, aby se proměnila v odpad. Neexistovala možnost, jak uctít vztah se zesnulým zvířetem.
Tou dobou se však Evropou šířil koncept domácích mazlíčků a postupně se začaly objevovat další zvířecí hřbitovy – zpočátku určené jen pro služební zvířata. Dnes už jsou rozšířená i zvířecí krematoria.
