Druhým základním trendem, který tým Duncana pozoroval, je více o vnějším vnímání. Dospěli k závěru, že přijetí jména partnera zůstává vnímáno jako způsob, jak ukázat svůj závazek a jednotu světu kolem sebe. „Mám pocit, že nám to dává identitu jako rodině a nejen jednotlivcům,“ souhlasí Lindsey Evans v Kalifornii. „Máme svá vlastní křestní a prostřední jména, která nás dělají jednotlivci, ale mít společné příjmení nás dělá více jednotnými.“ Výzkum Duncana ukázal, že tento narrativ „dobré rodiny“ byl mimořádně silný u žen, které měly děti. Některé z těch, které zpočátku odmítly přijmout rodinné jméno svého mužského partnera po sňatku, změnily svůj přístup po narození dětí.